Kamkoliv jedu, jsem nepřipravená a bez plánu, ve stavu mysli, která je rezignovaná a nic neočekává. Jsem flexibilní. Na Maltu přijíždím na pracovní stáž a taky jí obejít pěšky, ale všichni mluví o Gozu. Nechci jet na Gozo. Jenže Malta je přelidněná, příroda zkrocená, doprava příšerná. Koupím si ve Vallettě lístek na fast ferry na Gozo do přístavu Mġarr.
S povýšeným úsměvem projdu kolem taxikářů, kteří mi nabízí odvoz za pár euro a varují mě, že dalších osm kilometrů na jiné taxi nenarazím. Tím lépe. Obejdu přístav a záhy se napojím na Gozo Coastal Walk, která vede kolem celého ostrova (pouhých 55 km). Převleču se do trička a kraťasů a nasávám jaro tak prudké, že mi málem vyrazí dech. Je 8. dubna a tady se sklízí balíky sena, všechno kvete, zelená se, rozpíná, skřivani křičí z nebe. Život, který jsem nenašla v žulové Vallettě je tady ve své esenci, tak jak si ho představuju.
Terapie uměním
Všechno je teď a já nemám čas si to uvědomit, protože to žiju, a tak jsem uchráněná všech svých vnitřních poznámek o tom, jestli je zrovna tohle to pravé. V mysli se přece jen vracím k zážitkům z Valletty a představuju si, že do takových žitých okamžiků unikal vrah Caravaggio, když tvořil svá díla pro Katedrálu svatého Jana. Detailní obraz Stětí Jana Křtitele je jeho art terapií, vyrovnáním se s prudkou povahou, která ho dennodenně dostávala do problémů. V kaluži krve z Janovy hlavy jde Caravaggio až na dřeň utrpení, v němž výjimečně zanechal svůj podpis. Podobný záchvěv života cítím, když pozoruju současnou americkou malířku Noru Byrne v kuchyni Valletta Design Clusteru. Začarované místo s jednou ze dvou zahrad ve Vallettě nabízí své dílny umělcům i řemeslníkům. Nora tentokrát nestojí u plátna, ale opravdu v kuchyni, kde vaří inkoust z lučního kvítí a jím potom kreslí jiné kytky a křehké rybářské domky.
Putuju na Gozu sama, jak to mám ráda. Zasněně pozoruju odvíjející se útesy, vítám jarní přeháňky, svačím sušenky, koupu se v ledovém moři, čtu si o emigraci maltských žen do Austrálie v nádherném románu Lou Drofenik Echoes. Dokud nedojdu do poslední vesnice na západě. Spisovatelka Lou Drofenik se ve svých knihách ráda vrací k rozdílu mezi hektickou Maltou a nedotčenou přírodou na Gozu, nevynechává církevní nešvary téhle katolické bašty, píše o stále legálním lovu zpěvného ptactva, o kterém mluví jako o vraždění neviňátek. Všechno se mi propojí během jednoho večera v nenápadném městečku Gharb, za kterým už není nic než otevřené moře. Jsou Velikonoce, ulice zatím zejí prázdnotou, ale za mlčenlivými zdmi domů se chystá večerní průvod Bílé neděle.
Osamělý karaoke DJ
Zazvoním u dveří, kde mám domluvené ubytování. Otevře mi muž, očividně právě probuzený. Široce zívá a omlouvá se, že je v pyžamu. Je půl šesté odpoledne. Je mi fuk jestli je v pyžamu, nebo ve smokingu, chci se jen ubytovat a zjistit, kde bych si mohla dát něco k jídlu. Hned za dveřmi začíná starodávný obývací pokoj s gaučem zabaleným do leopardí deky. Muž mě vyzve, abych si právě tady odložila batoh, že mě provede domem. Nejistě se podívám do tmavé chodby přede mnou. Vede z ní příliš mnoho dveří. Muž mě neuklidní, když mi nadšeně sdělí, že jsem dnes jediný host. Pevně sevřu batoh a říkám, že bych ráda viděla svůj pokoj. Vincent, jak se představí, se nerozpakuje, bere mi batoh z rukou a opírá ho o safari gauč. Nejistě polknu a následuju muže v županu hlouběji do obrovského studeného domu. Ukáže na jedny dveře, tam je sklad plný haraburdí, pak jeho ložnice, několik dveří nekomentuje, když dojdeme do kuchyně. Chválím všechno, co vidím a v hlavě mi jede, jak z téhle situace rychle vybruslit. Místo toho si sedám za stůl a čekám, dokud přede mě Vincent nepostaví čerstvý hrnek s čajem. V duchu počítám, kolik minut mi zabere vypití vroucího nápoje. Kalkuluju jestli je tahle situace běžná, jestli se mi líbí, nebo už je to za hranou. Mám pocit, že jsem nucená do něčeho, co nechci, ale nemám „odvahu“, „sílu“ něco říct. Jsem takhle vychovaná? Abych nechala cizí lidi rozhodovat o tom, co se mnou děje a nezasáhla? Je to moje slušnost, nebo zbabělost? Sakra! Vincent mele a mele. Už vím, že je DJ, karaoke zpěvák, řidič taxi, turistický průvodce, instruktor vodního lyžování a dělá nejlepší snídaně na všech třech maltských ostrovech. Ukazuje mi na mobilu svoje show, hraje pro lidi na lodích devadesátkový songy oblečenej jako Charlie Sheen v seriálu Dva a půl chlapa. Zděšeně se pozoruju, jak se zájmem koukám na příšerný videjka a ještě mu je chválím. U toho se mi daří opařit si jazyk čajem. Po čtvrtém srdceryvném videu, které nazpíval kamarádovi, kterému umřel otec, se nenápadně zvednu a udělám chybu. Zeptám se, kde bych našla otevřený obchod s jídlem. DJ ani nemrkne a sdělí mi, že mě nechá patnáct minut odpočinout a pak mě vezme do restaurace. Jsem oběť osamělého maniaka, nebo je to zábavný?
Dej si jehně!
„Dej si jehně, drahoušku.“ Opravdu mi tak řekla! „Je báječně připravené, maso úplně odpadá od kosti. Na jehně sem jezdím každé Velikonoce!“ říká mi vesele osmdesátiletá žena rtěnkou rudými rty, v rudých šatech a šňůrou perel. Sedí se svým mužem hned vedle mě a Vincenta v báječné restauraci Azure Window s výhledem na Inland Sea, modrookou lagunu, kterou sem propouští oko do Středozemního moře. Bývalá obchodnice s vínem naštěstí ovládne veškerou konverzaci a já se mohu v klidu věnovat svým špagetám s mořskými plody. Všichni se teď baví maltsky, jediném semitském jazyku, psaným latinkou s prvky turečtiny. Po skleničce vína jsem si jistá, že Vincent je neškodný povídálek. Najednou zase přejde do angličtiny a zeptá se mě, zda jsem ortodoxního vyznání, nebo katolička. Rudá obchodnice také se zájmem čeká na mou odpověď. Řeknu, že jsem nepokřtěná katolička, což nikdo z nich nepochopí. Vincent se podívá na hodinky, v sedm je mše, kam on musí jít, protože na mši by měl člověk jít minimálně jednou týdně. Rozvine se z toho debata o navštěvovanosti svatostánků, zpovědi a hříchách, naštěstí mě z toho vynechají a já se tak mohu věnovat vyškrabávání mušle ze skořápky. Zaplatíme každý za sebe, což posílí mou důvěru, v nezávaznost dnešního večera. Vzápětí mě ale Vincent pozve na mši a pak na film z Netflixu na leopardí pohovce. Omluvně se usměju a jako profesionální znuděná manželka se vymluvím na bolest hlavy. Na noc se v pokoji bezpečně zamknu, ráno vystřelím na cestu před osmou, nenechám si vnutit ani další čaj.
Malta hledá řidičky autobusu
Moje dobrodružství zdá se nekončí ani při zpátečním letu s přestupem v Istanbulu. Sedím vedle kulatého říhajícího Inda, který pracuje jako řidič autobusu na Maltě. Chrlí na mě celou řadu slov v exotické angličtině, kterým nerozumím, a tak se jen chápavě usmívám. Dokonce dostanu nabídku pracovat jako řidička autobusu na Maltě, stačí, když on řekne manažerce Marii. Říkám si, že sice ulice na Maltě jsou úzké a křivolaké, jezdí se vlevo, ale nedávno jsem dostala v práci výpověď, tak o tom budu možná uvažovat.
0 komentářů