Řekla jsem si, že každý rok vykonám alespoň jednu pouť. Taky jsem si řekla, že to nemusí být nějaký heroický výkon. Stačí mi 130 kilometrů mezi Luccou a Siennou po slavné Via Francigena, jedné ze tří hlavních křesťanských poutí v Evropě, která vede z anglického Canterbury až do Říma. Jasně jsem se viděla procházet sluncem zalitými vinicemi a středověkými městy Toskánska. Místo toho zatínám zuby, když se polovinu cesty patlám po kotníky v jílovitém bahně a kalné vodě.
Třetí den své pouti vstanu brzo ráno, venku poprchává a vzduch voní podzimem. Musím projít celým městem Gambassi Terme, abych se dostala z ubytování zpátky na značenou Via Francigena. Na náměstí potkám Francouzsku, se kterou se vídáme každé ráno od začátku mé cesty v Lucce, jen na sebe kývneme hlavou, nemluvíme spolu. Zpočátku jí vídám s kamarádkou, obě oblečené v rybářských gumákách a pršipláštích, ale ta druhá to asi vzdala. Trávit hodiny chůzí v dešti není žádnej med.
Vyčítám si, že jsem se před cestou nepodívala na předpověď počasí. Zatím každý den, když nemrholí, tak úplně leje. Ani pláštěnku jsem si nevzala. Na nohou mám lehké botasky, na sobě kraťasy a mikinu. Nechávám si déšť padat do vlasů, které se krepatí a vlní. Do včerejšího dne jsem měla alespoň deštník, ale ten nepřežil včerejší bouři. Deštník jsem si koupila hned po příletu v Pise, v malém obchůdku, který se specializuje na rychlé občerstvení a sluneční brýle. S deštěm se do výlohy dostaly i malé skládací deštníky. Prodavač chce vědět, jakou barvu deštníku si vyberu, když řeknu, že je mi to úplně fuk, zatváří se překvapeně a okamžitě ztratím veškeré body za módní styl. Manipulovat s deštníkem na pěšinách mezi stromy není úplně jednoduchá záležitost, brzo mi několika dírami teče na hlavu a krk, ale pořád drží. Dokud se nerozhodnu ignorovat tmavě modré bouřkové mraky a nevejdu do lesů mezi městy Gallene a Ponte a Capiano.
Bahenní přízrak
Zahřmí a jako na povel začne padat déšť tak hustý, že nemůžu udělat ani krok, jen se choulím pod stále děravějším parapletem. Mezitím se cesta změní v potok. Voda a jílovitá půda tvoří úžasnou kombinaci pro výrobu cihel, ze kterých je v Toskánsku postavená většina měst, ale v přírodním stavu, je to jen hnusné bahno. Obaluje mi tenisky, nacuclo se do ponožek, šplouchá mi v botách a na oblečení nechává zarudlé skvrny. Když si myslím, že jsem na tom opravdu špatně, nejdřív uslyším nadávky a vzápětí vidím obraz apokalypsy. Muž od hlavy k patě pokrytý bahnem tak, že vůbec není poznat, jaké oblečení má na sobě, obíhá kolem auta zrovna tak pokrytého nevábným rezavým bahnem, které zapadlo všemi čtyřmi koly hluboko do cesty, která se propadá jako rozehřátá čokoláda. Muž vypadá divoce. Bez rozmyslu háže pod kola větve, skočí za volant a dupe na plyn, kola se divoce protáčí a bahno nebo čokoláda cáká metry daleko. Přední sklo je kompaktně hnědé. Po krůčkách se přibližuju a rychle mě opouští počáteční myšlenka, že bych mu pomohla. Teď zase vyskočil z auta a konečně si mě všiml. Gestem mu nabízím pomoc, ale přitom se zároveň opatrně snažím proklouznout kolem a zmizet. Muž ani pomoc nečeká a pokračuje ve své sisyfovské práci.
Vydechnu si až v Ponte a Capiano, kde si dám povinnou colu a sendvič v místní putyce, uvnitř je zima, ale už jenom úsměv ženy za pultem mi připomene teplo domova.
Do Ponte Miniato je to ještě kus a na Toskánsku je nejhorší, že většina jeho měst trůní vysoko na kopcích. Když už má poutník pocit, že má vyhráno, že stojí u brány vedoucí ke sprše a posteli, musí se vyškrábat několik kilometrů do nebe. Bahno na mě zasychá a začíná nevábně páchnout. Ubytování mám dneska na farmě, a tak doufám, že budou shovívavější k mé vizáži, přece k prasatům se taky nechodí ve společenských šatech, i tak majitelka krčí nos a štítivě pozoruje hnědě drobky, které ze mě odpadávají, když mě vede k mému pokoji.
Než mě nechá o samotě, musí ještě vyhnat z pod postele kočku, což mi trochu zlepší náladu. Do sprchy jdu v botech, které do rána neuschnou, ale aspoň míň páchnou.
Na co myslím
Čtvrtý den se do Toskánska vrátí slunce i dobrá nálada. Škody po deštích se teprve sčítají, ale moje myšlenky se točí jenom kolem kilometrů, chůze, světla a tmy. V říjnu se stmívá už v sedm, a tak mám neustále pocit, že nestíhám, bojím se, aby mě nezastihla tma, skoro nikde se nezastavuju, města jako Fuccechio nebo San Gimignano proběhnu rychlostí kulového blesku, protože každá z mých denních etap má kolem dvaceti pěti kilometrů a denní světlo spotřebovávám při chůzi, na okukování pamětihodností není čas. Přesto je po cestě jedno místo, které ve mně zanechá dojem plný krásy. Je to kostel v Pancole, kde si dovolím krátkou prohlídku a pak si jen venku opřu záda o kostelní zeď nahřátou sluncem a slunci nastavím obličej a ruce. Po dobu, kdy u kostela sedím, tam nikdo jiný nepřijde.
Nedokážu odhadnout kolik poutníků jde tuhle trasu ve stejný čas jako já. Kromě Francouzsky potkávám převážně cyklisty. Možná je tahle cesta pro kola lépe připravená, protože pro pěší není skoro žádná infrastruktura. Chybí tak prosté věci jako lavičky a odpočivadla. Via Francigena vede často po silnicích a je hustě protkaná vesnicemi a městy, asi jsem čekala intimnější prostředí.
Co jsem čekala, nebo nečekala je ovšem každému jedno. Stejně tak, že jsem doufala, že se domluvím anglicky, nebo třeba francouzsky. Angličtinu rovnou můžu zahodit a francouzsky mluvím jen jedenkrát, když mě u sebe ubytuje žena z Maroka.
I will arrive nebo arrivo alle 18:00?
Předposlední den na cestě píšu do svého ubytování svůj přepokládaný čas „příjezdu“, protože každý chce vědět v kolik přibližně dorazím, aniž by místním došlo, že tady někdo putuje nesmyslné vzdálenosti pěšky.
Po mém „I will arrive at 18:00,“ následuje ostrá odpověď v italštině: „Nemluvím anglicky, jenom italsky.“ Povzdechnu si a s pomocí deeplu nepatrně pozměním odpověď na „arrivo alle 18:00.“ Odpověď: „Můžu vás ubytovat až v 19:00.“
Mám chuť to celé zrušit a ubytovat se jinde, ale není kde, levných ubytování není na výběr. Když ke starému kamennému domu v městečku Stagia Senese dorazím přeci jen v šest večer, vidím asi šestnáctiletou holku s huňatým psem na zahradě. Zamávám na ně, ale Anna, jak se představí, mě nemůže pustit dál, vypadá že je tam sama zamčená a čeká do sedmi až se vrátí její máma, se kterou jsem si dopisovala a celou dobu si myslela, že je to otravnej italskej chlap.
Když se konečně Annina matka objeví, přišourám se z blízkého dětského hřiště, kde jsem čekala na lavičce. Žena mě ignoruje a nechává konverzaci v angličtině na své dceři. Ubytují mě v zatuchlém přízemí s mřížemi v oknech. Jsem moc unavená na to, abych si vymýšlela strašidelné historky o tomhle domě nebo jeho rodině. Trochu se přece jen vyděsím, když si lehnu do postele a od okna uslyším hlasité funění, ale je to jen pes. Z domu odcházím v osm ráno, nikdo mě nevyprovází, dům je tichý a pes se tváří smutně.
Do Pisy se vracím vlakem ze Sieny a mou mysl zaměstnává jen to, že mi zase jednou přestalo přetékat břicho přes popruh batohu, že se cítím dobře ve svých džínách a přemýšlím, kam se vydám příště.
0 komentářů