Balkán jsou antibiotika na zánět středního ucha bez předpisu, nejsladší nektarinky, agresivní řidiči, hladové pohledy na ženské bradavky pod tílkem, postele s nebesy na pláži, pozůstatky osmanské kultury, čerstvé ryby z jezera, nekonečné kolony aut, okra na trhu, kavárny jen pro muže, obhájci víry, kemp za 100 euro na noc v Bledu a lidskost.
„Tohle je neorganizovaný bordel, to není stát,“ říká nám drobný majitel baru v albánském Pogradci. Čistě pánský podnik se čtyřmi stoly, kam místní muži chodí na kafe a frťana rakije, zažívá kulturní šok, když do něj vtrhne moje kamarádka, učitelka řečtiny a feministka Alexia, původem z Řecka a Saden z Karlových Varů, původem z Iráku, a já.
Vrchní Petraqis, původem z Makedonie, otevře starou lednici a vyndá nám pár piv. Máme hlad, ale k jídlu nic nemá. Proto Alexia zaběhne vedle do obchodu, koupí věci na salát a osm domácích vajec. Petraqis se už vzpamatoval z počátečního šoku, krájí zeleninu, vejce donese své ženě, která je rychle usmaží a zase nám je po Petraqisovi pošle. Kolem jde Albánec Elijah, a když vidí naší bujarou společnost, přisedne si. U stolu zní řečtina, albánština, němčina a čeština. Pozveme ke stolu i rozpačitého Petraqise a vyzvídáme na něm, jaký je život v Albánii.
Děda si zažil svoje a nebere si servítky: „My tady máme nerostný bohatství, ale všichni radši střílej pro prachy. Je to stát pro bohatý, ne pro chudý. Pracuju 38 let a dostanu důchod 180 eur. Tady je mafie všude. Podplatíš ministra a máš co chceš.“ V Sýrii je plat 11 dolarů za měsíc,“ přidá se Saden. Narodil se a vyrostl v Bagdádu, má 11 sourozenců a k tomuto dni 176 blízkých milujících příbuzných, které nikdy nezvládne navštívit všechny najednou. Elijah se v tomto okamžiku rozpláče, umírá mu matka na Alzheimra. Všichni ho utěšujeme a myslíme na vlastni matky. Jak mizí pivo a ubývá rakije ze sklenice, Elijah, otec dvou dětí, se snaží držet Alexiu za ruku, Saden mi odhrnuje pramen vlasů z čela a škytá, že mu připomínám jednu dávnou studentku. S Alexiou na sebe mrkneme a opustíme bar, než si kdokoliv z nich uvědomí, co se stalo. Z baru vyběhne Petraqis, podává nám obřadně ruku a říká, že jsme v jeho pánském podniku kdykoliv vítané. Už dlouho se tak nebavil.
Broukem přes Balkán
Je to skoro týden, co jsem přijela za Alexiou do Německa, kde studuje v malém městě na Dunaji klasickou archeologii. Čeká nás dlouhá cesta přes Balkán v malém černém volkswagenu broukovi. Alexia navaří vajíčka natvrdo, upeče zeleninový kish, obloží chleby a rozmixuje hummus, z auta uděláme kabriolet a vyjedeme směrem na Salzburg. Ještě v Německu se bohužel zasekne boční okno u auta, které je teď stažené a nejde vytáhnout nahoru. Postupně navštívíme tři servisy, až skončíme v Audi u plešatícího automechanika. Chlápek vytáhne okénko ruční silou a poradí nám, abychom ho zajistily dřevěným špalíkem, protože náhradní díl by přišel teprve za týden. Riskneme cestu pres Balkán v autě, které podle Audi experta vyloženě zve ke krádeži?
U bledského jezera ve Slovinsku je všechno zakázané. Skákat do vody, jíst, plavat, dýchat i chodit. Kemp Šobec je pozdě večer jedinej s volným místem pro stan. Zaplatit ale chtějí za minimálně dvě noci, které tady zůstat nechceme. Firemní politika kempu velí, aby tady lidé zůstávali co nejdéle, to nám svěřila sdílná slečna na recepci. Jedna noc pod vlastním stanem v bouři by nás tak vyšla na 120 eur, a tak se sebereme a jedeme pryč.
Voda neodtéká
Po dálnici do Záhřebu, v bouři a vodě, která ze silnice neodtéká. V chorvatském Šibeniku prej hoří a v moři plavou hovna. Nic z toho není pravda, když vykoupaná stoupám k pevnosti sv. archanděla Michaela. Zasněný Šibenik vyměníme za Split s Diocleciánovým palácem. Jenže davy turistů jsou jako facka, a tak se šedesátikilometrovou rychlostí uklidíme do Bosny a Hercegoviny. Vjezd do Bosny se mi nepodaří. Projedu kolem budky s celníkem bez zastavení, a ten mě pak honí, celý rudý vysvětluje, že jsem přece „in enáder kántry,“ a musím projít pasovou kontrolou. Naštěstí mě nezavřou a ani Alexii nezabaví kabriolet s německou poznávací značkou, která nám dost komplikuje život.
Plastový trůn
Než vjedeme do Černé hory zavolá Alexia svému žákovi a podnikateli Draganovi, původem z Tivatu v Černé hoře, který žije v Praze, ale víc by chtěl žít v Řecku, jestli není někde poblíž. Dragan je zrovna v Řecku, ale jedním telefonem nám zajistí ubytování a stravu u svých přátel, manželů, kteří vedou rodinný hotýlek skoro na hranicích s Albánií v Ulcinj, kam prý do roku 1968 jezdilo k moři moře Čechoslováků, ale od té doby Češi i Slováci na tohle kouzelné místo zapomněli. Z Tivatu do Ulcinj jedeme sto let, protože jediná silnice na pobřeží je zoufale ucpaná. „Kdyby Černohorci použili blinkr asi by se narušila rovnováha světa,“ stěžuje si za volantem Alexia. O to lépe se cítíme v náručí rodiny Pavlović. Branka a Mihajlo vítají své hosty stejně tohle léto, jako předchozích třicet let, sedí vedle sebe na bělostných plastových židlích jako starodávná knížata na trůně a my se jim za jejich pohostinnost ukláníme až k zemi. Ulcinj má rozlehlou písečnou pláž, kde si za třicet eur koupíme postel s nebesy, vlezeme si po nos do moře, šlapeme vodu a Alexia mi vypráví o své partyzánské babičce, která v řecké občanské válce bojovala s kulometem v horách, ve stáří krmila desítky vnoučat a vyznala se v horách jako nikdo.
Do Albánie nejezděte
„Do Albánie nejezděte! Je tam vedro a strašný silnice. Když už tam musíte, nechoďte nikam v noci, hlavně ne do baru. Občas se tam lidé ztrácí,“ varují nás Branka s Mihajlem. Všechny pochyby ohledně Albánie odmávneme a vjedeme do země nekompromisních řidičů, vynikajícího jídla, drogových dealerů a pohostinnosti. Když projíždíme obávaným Elbassanem zpíváme si s playlistem Spotify Horolezci, horolezkyně, horolezčata, nelezte na skálu, která je špičatá. Ubytujeme se v Pogradci a zanedlouho se v malé kavárně u ohridského jezera náhodou setkáme s česky mluvícím Sadenem, který svůj roadtrip směřuje do Iráku.
V Řecku se každých deset let něco semele
Přes celou Albánii vyhlížíme Řecko, které má Alexia v krvi a já v srdci. Rozbíjí moje romantické představy o zemi zaslíbené řeckým bohům jednu po druhé. „Všimla sis jak Saden nechtěl mluvit o tom, že se přidal na konci 70. let 20. století ke komunistům?“ ptá se mě Alexia. „Protože v Čechách se o tom nedá mluvit. V Iráku to byla jediná možnost boje za svobodu a šance na vzdělání. I tak, kdyby neemigroval, čekal by ho trest smrti.“ Zazvoní telefon. Alexia mluví se svou mámou, které v Athénách cikáni vykradli auto. Sledovala zloděje přes svůj ukradený iphon až do cikánské no go zóny, kam by policie nevkročila, protože by po nich cikáni stříleli bouchačkama. Některé věci najde přítel Alexiiny mámy v kontejneru. „Medzi hovny tých čierných kureuv,“ rozohňuje se Slovák Luboš, který tam musel vlézt. Kdy už Řecko začne splachovat ty „posraté papierky“ do záchoda, pokládá Luboš nezodpověditelnou řečnickou otázku.
V Řecku se každých deset let něco stane, nikdy tady není klid, vypráví mi Alexia. Řecko má za sebou bouřlivý vývoj, staletí osmanské nadvlády, která Řeky a Turky propojila v nedobrovolné příbuzenství, jež si ani jedna strana nechce přiznat. Války za samostatnost, světové války, odchod tisíců Řeků ze Smyrny, okupaci ze strany Itálie, Bulharska a Německa. Občanskou válku, která národ vyvrátila ze sousedských kořenů, vlastní koncentrační tábory na opuštěných ostrovech pro protivládně a protifašisticky smýšlející Řeky, roky diktatury, strachu a exilu. Na jednu zemi s deseti milióny obyvatel je toho až dost.
Paní Bovaryová
V řecké Kastorii se s Alexiou rozloučím. Jede ke své rodině a já autobusem do Konitsy v horách na hranici s Albánii. Nikoho tam neznám a okolní lesy se prý hemží vlky a mědvědy. Přes okolní divočinu je pobyt v Konitse jako sestoupení do románu Gustava Flauberta Paní Bovaryová. Kolem mě sedí mladí lidé, ale duše mají staré, propletené meandry řeky Aoos a životy svých předků. Společnost mi dělá Konstantin, u kterého jsem ubytovaná přes Airbnb. Řecká společnost mě vsákne jako houba. Kolem nás se mihne Konstantinův strejda Stavros, bývalý řidič kamionu, stydí se, že nemluví dobře anglicky, a tak rychle odchází. Opodál se zastaví místní blázen, hromotluk v růžovém tričku a ledvinkou, něco si pro sebe mumlá. Kývám zachmuřenému knězi a Konstantin zdraví prodavače melounů. Konstantin tady zastupuje inteligenci. Vystudoval anglistiku a angličtina ho živí. Ptá se mě, v jakém měsíci slavím narozeniny. Když řeknu, že v září, podotkne, že jsem „virgin.“ Omluvně se usměju. Virgin teda už nejsem.
Nekecej a pádluj
Druhý den mám nastoupit k týdennímu pobytu v Nikosově kempu No Limits. Místo, které nabízí spaní v korunách stromů, sjíždění divoké řeky Aoos a horské túry, mi doporučila Alexia a vlastně neexistuje možnost, jak se o něm dozvědět, pokud nemáte v malíku řečtinu. Nikos o cizáky extra nestojí. Se mnou nemá na vybranou, když už jednou v Konitse jsem a do kempu mě dokonce milostivě doveze ve své káře, kde mi tvář olizuje jeho pes Hermes. Kemp to úplně není – dřevěná bouda a tři domky postavené v okolních stromech. Stromová apartmá jsou prý zabraná, a tak skončím v boudě na ne dvakrát čisté pryčně. Kemp provozuje šedesátiletý Nikos, jeho pes Hermes a Albánec Florian, který oddře tu nejhorší práci, ze které živí své dva synky a ženu. Jak budu spát je mi celkem ukradený, že tady není žádná možnost si koupit jídlo, je mi taky fuk, protože tyhle podružnosti nejsou důležitý, když mám na dosah tu nejprůzračnější řeku a okolní hory. Odpoledne se poflakuju kolem řeky a sleduju Nikose, který zrovna vypravuje školní výlet na třech velkých raftech na vodu. Když mě uvidí, nabídne mi, ať se k nim přidám, s čímž nadšeně souhlasím, jenže místo aby mě Nikos posadil na raft k ostatním, ukáže na kajak pro jednoho, hodí mi pádlo a úsečně se zeptá, zda jsem to už někdy dělala, nemám odvahu přiznat, že ne, a tak sebevědomě kývnu, Nikos mě odstrčí od břehu za vzdalujícími rafty a pak už jsem jen v rukou božích.
Dodnes nechápu, že jsem ten úsek plný peřejí, skal a popadaných stromů přežila. Lidé z raftu se mě snažili navigovat, ale marně. Prostě jsem se nechala unášet vodou, což prý je přesně to, co nemáte dělat. Nikos mě na smluveném místě vytáhl z vody jak mokrou kočku, ale tento zážitek nějak stvrdil naše nerovné přátelství. Po zbytek pobytu mě Nikos oslovuje důvěrně „Čeka,“ navečer mě vozí na motorce po horách, večer nalévá ouzo a snaží se mě zapojit do řecké konverzace s ostatními obyvateli kempu. Když po týdnu odjíždím, hrozí mi, ať se nevracím, dokud se nenaučím pořádně řecky.
0 komentářů